BiOrga

dětské oblečení z organických (bio) materiálů - zatím připravujeme, prodej probiotických salátů

Oděvy v souvislostech

Oděvy v souvislostech

Obrázek kreslil Jan SteklíkPodívali jste se někdy na cedulku svého trička nebo svetru? Vedle popisu materiálu a značky výrobce byste na ní pravděpodobně nalezli i údaj o zemi původu. Větička Made in China, Made in Malaysia nebo Made in Indonesia je dnes docela běžně k vidění i na oblečení od známých značkových firem. Snaha zvyšovat zisky na úkor výrobních nákladů a zachovat si konkurenceschopnost na přesyceném oděvním trhu vede levné i prestižní firmy k přesunu výroby do zemí, které jsou pověstné extrémně nízkými mzdami, špatnými pracovními podmínkami a nedostatečnou ochranou přírody. Vítězi jsou především spotřebitelé - oblečení stojí v reálných cenách nejméně v historii. Pro ekonomiku zemí, v nichž se oblečení vyrábí, společnost i životní prostředí má však tento trend velmi rozporuplné důsledky. Dobrá zpráva je, že správnou spotřebitelskou volbou a trochou snahy lze negativní dopady výroby oděvů výrazně zmírnit. A ani to nemusí stát jmění.

Bavlna - bílé zlato?

Bavlna se pěstuje prakticky ve všech teplých oblastech světa. Navzdory rozmachu syntetických textilií a částečnému oživení zájmu o přírodní vlákna, jako je len, konopí nebo hedvábí, zůstává bavlna nejdůležitější surovinou pro výrobu oděvů. Veřejnost ji obvykle považuje za přírodní materiál, který svědčí pokožce dětí i dospělých. Konvenční pěstování a zpracování bavlny si však v ničem nezadá s environmentálně nejproblematičtějšími zemědělskými a zpracovatelskými postupy.

Konvenčně pěstovaná bavlna je jednou z chemicky nejošetřovanějších plodin vůbec. Podle údajů severoamerické pobočky Pesticide Action Network spolkne pěstování bavlny deset, některé zdroje uvádějí až dvacet procent celosvětové spotřeby pesticidů. Bavlníkové plantáže přitom zabírají „jen" necelá tři procenta světového půdního fondu, využívaného k zemědělství.

Rozptylu chemických reziduí do okolí bavlníkových plantážích a jejich kumulaci v tkáních živých organismů, včetně lidí a hospodářských zvířat, nelze účinně zabránit. Řada používaných pesticidů přitom patří mezi vysoce toxické látky. V kombinaci s negramotností a urputnou snahou vytěžit z pozemků alespoň tolik, aby bylo na jídlo a bydlení pro rodinu, může mít použití těchto chemických látek fatální důsledky pro životy mnoha milionů rolníků a jejich rodin z rozvojových zemí.

V Indii a dalších rozvojových zemích si mohou zemědělci na venkovských tržištích snadno koupit chemické látky, které evropská a americká legislativa pro použití v zemědělství dávno zakázala:

Annan je typickým příkladem indického pěstitele bavlny. Neumí číst ani psát, v místním obchodě si však bez problémů může opatřit jakékoliv množství libovolného pesticidu, který má jeho úrodu chránit před nevítanými škůdci. Annan si nedokáže přečíst, co je na plastovém obalu chemické látky, kterou právě koupil, napsáno. Nechápe varovné značky, které upozorňují na míru toxicity. Po použití chemických prostředků, které na své políčko bos a oděný jen do cárů látek dennodenně a po každém dešti rozprašuje z podomácku vyrobeného rozprašovacího stroje, se jen zběžně opláchne v trošce vody z pumpy - vody je málo a je jí potřeba na zavlažování bavlníku. Annan neví, že insekticid Monocrown vodou nesmyje. Karcinogenní účinná látka proniká kůží do těla a způsobuje nenapravitelné škody na zdraví." Tolik úryvek z dokumentárního filmu 100% cotton: Made in India od německé režisérky Inge Altemeier.

Známé nadnárodní firmy jako Bayer nebo Novartis tyto produkty v Indii vyrábějí a distribuují, ačkoliv znají jejich účinky na lidské zdraví a zasažené ekosystémy. V oblasti tzv. bavlníkového pásu umírá nejvíc lidí právě na otravu pesticidy.

Velkou kontroverzi vzbuzují také snahy některých států a firem uvést na trh geneticky upravená semena bavlníku a umožnit jejich běžné užívání a šíření. Hlavním argumentem příznivců geneticky modifikované bavlny je možné snížení spotřeby pesticidů. Odpůrci genetických modifikací zemědělských plodin naproti tomu poukazují především na jejich nekontrolované šíření, nepředvídatelné synergie a velmi omezený ekonomický i environmentální přínos.

Při zpracování bavlny je největším problémem bělení a barvení textilií. Zhruba jedna třetina barviv k bavlně nepřilne a vymyje se postupně v některé fázi praní do odpadní vody. Velká část zpracovatelských zařízení se nachází v nejméně rozvinutých zemích světa, v nichž je ochrana přírody a životního prostředí často méně důsledná než v Evropské unii nebo Severní Americe. Menší výrobní podniky a dílny například nemívají vlastní čističky odpadních vod. Voda znečištěná barvivy a zbytky pesticidů ústí přímo do vodních zdrojů, které nezřídka plní roli zásobáren pitné a užitkové vody pro celou oblast.

Rovněž produkce umělých vláken, jejichž spotřeba v posledních desetiletích rapidně narůstá, se pojí s řadou rizik. Problematický je už původ primární suroviny, tedy ropy. (Na tento aspekt poukazují v knize The Secret Life of Everyday Things autoři Ryan a Durning, kteří důsledně zkoumali mimo jiné environmentální souvislosti bavlněného trička. Českým čtenářům tuto pasáž přibližuje Hana Librová ve své knize Vlažní a váhaví.) Německá pobočka Pesticide Action Network vytvořila detailní přehled procesů, kterými vlákna během zpracování procházejí, a chemických látek, které se při nich používají. I stručný výtah ukazuje širokou škálu environmentálně rozporuplných souvislostí: v procesu, který začíná několika chemickými reakcemi, a vrcholí spřádáním umělých vláken a vznikem tkanin, které se následně propírají, bělí, znovu propírají, suší, chemicky upravují, barví a potiskují, znovu chemicky upravují, propírají a suší, dochází především k silnému znečištění odpadních vod v důsledku přítomnosti těžkých kovů v textilních barvivech a vysoké spotřebě energie během sušení.

Globální trh práce ve vašem šatníku

Ačkoliv dopady výroby oděvů na životní prostředí rozhodně nelze přejít mávnutím ruky, pravděpodobně nejkritizovanějším aspektem globalizovaného oděvního průmyslu je téma pracovních podmínek. Rozpor mezi obrovskými finančními prostředky vynakládanými na marketing a reklamu (jen samotná firma Nike utratí za reklamu a propagaci každoročně více než miliardu dolarů) a mezi neúprosnou snahou oděvních firem snížit výrobní náklady na vlastní produkt je šokující. Z celkové ceny oblečení, za které spotřebitel v obchodě zaplatí 600 korun, tvoří náklady na práci ve všech fázích dodavatelského řetězce od pěstování bavlny přes výrobu vláken a látky až po šití jen asi 23 korun, tedy tři až čtyři procenta. Ochota oděvních firem zaplatit alespoň o trošku více z maloobchodní ceny oblečení za lidskou práci by tedy měla skutečný dopad na pracovní podmínky. V celkové ceně oděvního produktu by přitom zvýšení hrálo jen zanedbatelnou roli a rozhodně by nemuselo vést k drastickému zvýšení cen pro spotřebitele.

To se však zatím neděje - oděvní firmy dál urputně tlačí na své asijské, latinskoamerické, východoevropské a africké dodavatele, aby vyráběli za ještě nižší ceny. Důsledky jsou nabíledni: některé továrny na výrobu oblečení srážejí z mezd svých zaměstnanců sociální a zdravotní pojištění, aniž by je skutečně odváděly. Terénní výzkumy a rozhovory s pracovníky továren a dílen ve volných obchodních zónách i mimo ně poukazují na zvýšenou prašnost, nedostatečnou ventilaci, nedostatečné osvětlení, nadměrnou hlučnost, nedostatečné protipožární zajištění, blokované nebo neexistující nouzové východy, nedostatek toalet, nedostatek pitné vody apod. Nedostatečnost podmínek na pracovišti umocňuje velmi dlouhá pracovní doba (průměrně i více než 80 hodin týdně) a neochota zaměstnavatelů umožnit zaměstnancům čerpání dovolené nebo absenci v případě nemoci. Výjimkou podle výpovědí pracovníků nebývají sedmidenní pracovní týdny po dobu několika měsíců trvání zakázky. S nedostatečným zázemím na pracovišti a neúměrně dlouhou pracovní dobou bez možnosti náležité přestávky přímo souvisí bezpečnost práce - počet pracovních úrazů se zvyšuje s počtem odpracovaných hodin.

Pracovní podmínky v továrně v Bangladéši, která šije oděvy na zakázku i pro známé oděvní značky, popisuje ve svém článku pro The Ecologist britská publicistka a zakladatelka firmy The Bodyshop Anita Roddick:

Ženy pracují od osmi hodin ráno do deseti večer, sedm dní v týdnu. Za poslední čtyři měsíce si mohly vybrat volno jen na jediný den. Jedna dívka přišije jednu kapsu za 36 sekund, to dělá 100 přišitých kapes za hodinu, 1 150 kapes za dvanáctihodinovou směnu. ... Před odesláním zakázky musí ženy pracovat od osmi ráno do tří hodin v noci, potom několik hodin spí na podlaze mezi šicími stroji. V sedm hodin ráno je probudí hlídač a směna začíná znovu. Dostávají 6 pencí na hodinu. ... Ženy si musí vyžádat speciální povolení, když chtějí během směny odejít na toaletu. Mají nárok na celkem dvě krátké pauzy na toaletu denně. ... Mladý muž, který pracoval u šicího stroje, utrpěl pracovní úraz - jehla mu prošila prst. Manažer továrny mu vyplatil 10 taka (9 pencí) a propustil ho."

Strach z nezaměstnanosti v prostředí, kde obvykle nefunguje žádná formální sociální síť, znamená, že ti, kteří mají práci, se jen velmi neradi hlásí o svá zaměstnanecká práva. Otřesné pracovní podmínky v oděvním průmyslu přitom zdaleka nemusí být jen výsadou chudých rozvojových zemí. Existence pololegálních výrobních dílen (v angličtině nazývaných sweatshops), které zaměstnávají v nevyhovujících podmínkách za mzdu hluboko pod zákonným minimem nekvalifikované pracovníky z řad imigrantů, etnických menšin a jiných znevýhodněných sociálních skupin, byla zdokumentována v mnoha zemích východní Evropy a dokonce i v zemích s nejpřísnější pracovní legislativou na světě. Jedním z nejznámějších případů bylo odhalení manufaktury v El Monte na předměstí Los Angeles v roce 1995: bezmála osmdesát thajských imigrantů šilo za ostnatým drátem pod dohledem ozbrojených hlídačů v otrockých podmínkách oblečení pro renomované americké oděvní firmy. Kauza severokorejských šiček, které šily v textilní továrně v Žebráku spodní prádlo za mzdu, která byla pravděpodobně odváděna přímo do Severní Koreje, dokládá, že ani český oděvní průmysl nezůstal tohoto fenoménu ušetřen.

Oděvní průmysl na cestách

Jedním z hlavních charakteristických znaků oděvního průmyslu je jeho obrovská prostorová flexibilita. Případy, kdy jsou oděvní továrny bez předchozího varování přemístěny prakticky přes noc z jedné lokality do druhé, nejsou nijak ojedinělé. Rozmístění oděvní výroby v globálním měřítku bylo a stále je do značné míry odezvou na velmi konkrétní podněty spojené s ještě donedávna platným mezinárodním systémem cel a dovozních kvót a bylo ovlivněno podmínkami v jednotlivých státech - výší mezd a dalších výrobních nákladů, flexibilitou pracovní síly, existencí volných obchodních zón, daňovými úlevami, absencí odborových hnutí apod.


Věděli jste o textilu?


- Největší spotřebu textilu a oděvů mají v Německu. V německých obchodech se prodá více než 20 kg textilu na hlavu ročně.
- Dokonce i britský maloobchodní gigant Marks & Spencer, který se ještě koncem 80. let pod sloganem „Buy British" pyšnil tím, že 90 procent zboží, které ve Velké Británii uvádí na trh, bylo vyrobeno přímo v zemi, přejal novou strategii a přesunul značnou část zakázek do zemí s nižšími výrobními náklady.

Nižší úroveň mzdových nákladů a potenciálně i nižší nároky v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení jsou ekonomy hlavního proudu chápány jako komparativní výhoda dané země ve srovnání s ostatními státy. Někteří alternativní ekonomové a sociálně angažovaní autoři však zdůrazňují, že tato „výhoda" není statická a jednou pro vždy daná a že se státy - chtějí-li si ji udržet - musí neustále přizpůsobovat úrovni výrobních standardů ve srovnatelných zemích. Aby si oděvní průmysl zemí jako Bangladéš, Pákistán nebo Indonésie dokázal udržet v kontextu liberalizace mezinárodního obchodu oděvy, k níž došlo od ledna 20051, dostatečný příliv zakázek, musí vyvíjet tlak na snižování výrobních nákladů (tedy především mezd) a flexibilitu dodavatelů. Pro jednotlivé švadleny to v praxi zjednodušeně řečeno znamená ještě méně vyhovující pracovní podmínky a ještě delší pracovní dobu za ještě nižší mzdy.

Uplatňování komparativní výhody založené na levné pracovní síle, nerespektování pracovního práva a neexistující ochraně životního prostředí tak má přímou souvislost s přetrvávající chudobou v rozvojových zemích, absencí základních práv pracovníků a nízkými environmentálními standardy.

 

Co s tím?

Pokud si nyní kladete otázku, co proti takovým globálním nešvarům oděvního průmyslu můžete dělat přímo vy a jaké možnosti máte při nákupu oblečení na výběr, vězte, že jako spotřebitelé i jako občané můžete výrobní podmínky oděvů značně ovlivnit. Nejprve však jedna špatná zpráva: neexistuje žádné stoprocentně ekologické a férové oblečení, zvlášť ne v běžných obchodech s oblečením. To ale neznamená, že byste nyní měli vyvodit závěr, že „s tím tak jako tak nic nezmůžu" - to rozhodně není pravda. Možností jak negativní dopady výroby oblečení zmírnit a v některých případech dokonce obrátit v pozitivní je několik:
  • Základem je být informován, a pokud možno informovat vhodnou formou ostatní - ptejte se na možná ekologická a sociální rizika spojená s výrobou oděvů, zajímejte se aktivně o téma pracovních podmínek v oděvních továrnách a o ekologická kritéria při výrobě oblečení.

  • Dodavatelský řetězec v oděvním průmyslu je složitý propletenec - přesto (nebo možná právě proto) bychom coby spotřebitelé a potenciální zákazníci měli požadovat informace a záruky od prodejce, který zboží prodává! Ptejme se přímo v obchodech, na zákaznických telefonních linkách nebo e-mailem, jak je u dodavatelů konkrétních firem zaručeno dodržování základních sociálních a ekologických standardů při výrobě zboží, jak je zaručeno, že nebylo zneužíváno dětské práce a že pracovníci dostali náležitou mzdu, zda jsou u dodavatelů povoleny odborové organizace atd.

  • Při vlastním nákupu oblečení dbejte na to:
    • aby oblečení, které kupujete, mělo dlouhou životnost,
    • abyste oblečení, které si kupujete, opravdu „vynosili",
    • abyste nenakupovali více oblečení, než kolik skutečně potřebujete.
  • Zvažte možnost nakupovat oblečení z druhé ruky - to, co hledáte, možná už někdo jiný nepotřebuje. Oděvy, které sami již nepotřebujete, naopak předejte známým či rodinným příslušníkům, věnujte je charitativním organizacím, dejte je do bazaru.

  • Využívejte služeb místních krejčích a krejčových nebo si zkuste nějaký svršek zhotovit sami. U oblečení, které si sami ušijete, nebo které si necháte ušít od švadleny, která bydlí za rohem, je značná část rizik eliminována. Látka sice pravděpodobně bude pocházet z konvenční produkce, ale špatným pracovním podmínkám ve fázi stříhání, šití, žehlení a balení oblečení na export se tímto způsobem vyvarujete. Navíc přispějete k omezení mezinárodní přepravy, která u textilu a oděvů nabírá obludných rozměrů.

  • U oblečení z přírodních vláken dávejte přednost certifikovaným bioproduktům - na českém trhu se biooblečení postupně začíná objevovat, zatím především ve specializovaných on-line obchodech. Kde je poptávka, tam dříve nebo později vznikne i patřičná nabídka! Biooblečení je sice dražší než nejlevnější výrobky na trhu (cenově je srovnatelné se značkovými výrobky), ale investice se vyplatí!

  • Kupujte si oblečení domácí výroby - v některých druzích ještě existují velcí i malí čeští výrobci. Kromě podpory místní produkce a garance jistých pracovních podmínek zde opět přispějete k omezení mezinárodní přepravy.

  • Vyhledávejte Fair Trade oblečení, které je ušité za dodržování pracovněprávních standardů Mezinárodní organizace práce. Na rozdíl od potravin je na našem trhu férového oblečení ještě velmi málo2, ale stejně jako v případě biooblečení platí - kde je poptávka, tam je i nabídka.

  • Pokud nakupujete značkové oblečení, upřednostňujte takové firmy, které se podrobují nezávislé kontrole výrobních podmínek ve spolupráci s nevládními a odborovými organizacemi - nezávislou kontrolu nejen oděvních firem provádějí mezinárodní organizace Fair Labor Association (www.fairlabor.org), Ethical Trading Initiative (www.ethicaltrade.org) a Fair Wear Foundation (www.fairwear.nl) - na jejich webových stránkách najdete seznamy podniků a firem, se kterými spolupracují. Nejsou to sice 100% férové firmy, ale alespoň vám pomohou zorientovat se na trhu s oblečením a vybrat si „nejmenší zlo". Aktuální informace v angličtině rovněž najdete na stránkách Kampaně za čisté oblečení - www.cleanclothes.org.

Že přístup gigantů oděvního průmyslu lze skutečně změnit k lepšímu, dokládají úspěchy posledních let ze zemí jako je Velká Británie, Spojené státy, Nizozemí nebo Německo, kde spotřebitelé - podpořeni nevládními, odborovými a církevními organizacemi - jeví větší zájem nejen o poměr ceny a kvality, ale i o záruky v oblasti pracovních a ekologických podmínek výroby oblečení. V obchodech se proto objevují stále častěji Fair Trade biooděvy, značkové oděvní firmy začínají termín sociální a ekologické zodpovědnosti brát vážněji a zavazují se nejen k plnění etických kodexů (které mají splňovat i dodavatelé a subdodavatelé), ale především se ochotněji staví ke spolupráci s nezávislými kontrolními organizacemi. To by bylo ještě před několika lety nemyslitelné. Skutečná, stoprocentní etická „čistota" konvenčních oděvů je však stále velmi vzdálená.


Věděli jste o pěstování bavlny?


  • Bavlna se pěstuje v 70 tropických a subtropických zemích na ploše o celkové rozloze 33 milionů hektarů, což odpovídá 2,4 procenta světové zemědělské plochy. Tyto oblasti leží v takzvaném bavlníkovém pásu, který se nachází mezi 36. jižní a 43. severní rovnoběžkou.

  • Zatímco během posledních 20 let zůstává plocha, na které se bavlna pěstuje, přibližně konstantní, výnosy se kvůli použití umělých hnojiv, pesticidů, insekticidů a zčásti také umělému zavlažování zvýšily třikrát.

  • Šest největších producentů bavlny - Čína, USA, Indie, Pákistán, Uzbekistán a Turecko - dohromady vyprodukuje přes tři čtvrtiny světové bavlny.

  • Příjmy z vývozu bavlny mají zásadní význam pro mnoho nejméně rozvinutých zemí a jejich obyvatel. Jen ve střední a západní Africe závisí na pěstování a exportu bavlny více než deset milionů lidí, kteří mají na výběr jen málo možností jiného výdělku.

  • Na indických bavlníkových polích pracuje v nevyhovujících podmínkách až 450 000 dětí ve věku od 6 do 14 let.

  • Plocha Aralského jezera se snížila téměř o polovinu kvůli nevhodnému zavlažování bavlníkových plantáží v aralské oblasti.

  • K barvení textilu se používá více než 800 druhů barviv.

  • I v oblečení mohou být obsaženy nežádoucí chemické látky, které se přímo přes kůži dostávají do těla. Nové oblečení by se proto vždy mělo před prvním použitím vyprat odděleně od ostatního prádla.
     

Věděli jste o oděvním průmyslu?


  • Šití vyžaduje nejvíce lidské práci z celého výrobního procesu. Oděvní a textilní továrny jsou proto přesouvány do zemí, kde je pracovní síla velmi levná. Oblečení pro evropský trh se nejčastěji dováží z Asie (Bangladéše, Indonésie a Číny), severní Afriky a Latinské Ameriky. V posledních letech se výroba přesouvá také do některých zemí východní Evropy.

  • Od 80. let vyrostly v zemích s levnou pracovní silou tisíce tzv. volných exportních zón. V těchto zónách se obvykle nachází několik desítek továren, které vyrábějí převážně pro světový trh. 70 až 90 procent zaměstnaných tvoří mladé ženy ve věku od 18 do 25 let.

  • Pro oděvní firmy je strategie jasná - při výrobě chtějí uspořit každý halíř, aby pak o to více peněz mohly vydat za reklamu. Image je v oděvním průmyslu všechno.

  • Řada značkových výrobců oděvů, obuvi, sportovních doplňků se mění v pouhé organizátory výrobního a obchodního řetězce, tzv. „výrobce bez továren". Většinu zakázek svěřují subdodavatelům z rozvojových zemí, ti běžně zakázku rozdělují dalším továrnám a dílnám. Pro značkové firmy má tato strategie dvě nesporné výhody - mohou tak snadněji přesouvat výrobu z regionu do regionu podle aktuální potřeby a navíc se tak zbavují odpovědnosti za otřesné výrobní podmínky - tvrdí, že mohou jen velmi obtížně pozitivně ovlivnit úroveň pracovních podmínek u svých dodavatelů. To je však od pravdy poměrně daleko.

  • Švadleny v asijských továrnách na značkové sportovní oblečení si za svůj měsíční plat nemohou koupit ani jedny kopačky, které vyrobí.

  • Někteří zaměstnavatelé údajně záměrně švadlenám na pracovišti neposkytují pitnou vodu ani čas se osvěžit, aby tak minimalizovali přestávky na toaletu.

  • Na Srí Lance a v Pákistánu pracuje každý čtvrtý zaměstnaný člověk v oděvním průmyslu.

  • Průměrné džíny, resp. suroviny pro jejich zhotovení, urazí asi 19 tisíc kilometrů, než se dostanou do maloobchodní sítě. V modelovém příkladě putuje bavlna z Kazachstánu na zpracování do Turecka, odtud na Tchajwan, kde se tká, pak do Francie, kde se barví, odtud je poslána na potisk do Číny. Z látky se džíny ušijí v Bulharsku a prodají se ve Velké Británii.

  • Plat indonéské švadleny, která ušila džíny nebo tričko pro český trh, tvoří necelé jedno procento z ceny výrobku v obchodě.

  • Puma je první nadnárodní firma z oblasti výroby sportovních značkových potřeb, která se zavázala ke spolupráci s Kampaní za čisté oblečení (Clean Clothes Campaign), největší koalicí lidskoprávních, pracovněprávních a odborových organizací. Cílem společného projektu je přezkoušet pracovní podmínky u přímých i nepřímých dodavatelů Pumy. Zvláštní pozornosti se má dostat tématu ženských práv a zapojení místních organizací.


Poznámky

1 Z ukončení dlouholeté regulace mezinárodního obchodu oděvy a textilem vytěžila především Čína, zčásti také Indie.

2 Momentálně se Fair Trade oblečení prodává v České republice jen v některých z pěti specializovaných Fair Trade obchůdků (viz kapitola o Fair Trade). Největší výběr nabízí znojemský obchůdek Centra férového obchodu na Mikulášské ulici 10.


 

zdroj:_institut Veronica

 
* linjada@centrum.cz*